8.kapitola

30. dubna 2009 v 17:34 |  Harry Potter a dědic trojí moci
8.kapitola
"Tak já sem příbuzný s Brumbálem? Ale proč mi to nikdy nikdo neřekl?" myšlenky mu v hlavě vířily jedna přes druhou.
"Proč jsem musel žít u Dursleyových, když mám stále ještě prastrýce?" ptal se sám sebe. Nemohl to pochopit. Celý život žil v domnění, že Dursleyovi jsou jediní jeho žijící příbuzní a teď zjistí, že jeden jeho příbuzný stále žije a navíc je to kouzelník. Vzedmula se v něm velká vlna hněvu na Brumbála.
"Jak mě u těch zrůd mohl nechat? Proč si mě nevzal k sobě?" ptal se sám sebe v duchu.
"Asi mě nechtěl. Byl bych pro něj asi jen přítěží," odfrkl si znechuceně.
Knihu naštvaně hodil na noční stolek a vlezl si do postele. Po chvíli konečně propadl do říše snů.
Když se ráno probudil měl poměrně dobrou náladu, ale vzápětí si vzpomněl na Brumbála a znovu ho zachvátil vztek. V hlavě mu vyvstala jediná otázka.
"Proč?" ptal se sám sebe. Na Ronově posteli už nikdo nebyl a tak, když se oblékl sešel dolů na snídani. Před ostatními se snažil ukrýt svůj hněv a nasadit nic neříkající přívětivý úsměv. Snídaně byla jako vždy skvělá. Měl pocit, že Hermiona si ho občas starostlivě prohlíží, ale nebyl si jistý. Doufal, že mu jeho výraz uvěřila. Po snídani se mladí vydali sbalit si všechny své věci, které se objevovaly na velice neobvyklých místech.
Harry našel jeden ze svých hábitů v pokoji dívek, i když vůbec netušil jak se tam dostal. Tím si vysloužil poťouchlé pohledy Hermiony.
Ron hledal svůj prefektský odznak, který nakonec po několika nervy drásajících hodinách našel na půdě u Klofana.
Když už se zdálo, že mají všichni všechno připraveno a sbaleno, tak si Hrmiona uvědomila, že nemá hůlku. Do teď si toho nevšimla, jelikož jí stejně nesměla používat. Hledali všude, ve sklepích, v hale, v kuchyni, ve všech pokojích, na půdě, ale najít jí nemohli. Nakonec se Harry ze zoufalství zeptal Flarona.
"Flarone, neviděl jsi někde v domě Hermioninu hůlku?"
"To netuším, počkej.... ano už si vzpomínám, ale popsat to neumím. Pošlu ti svou myšlenku jako obraz a ty uvidíš kde je, ano?" potřásl hlavou jeho přítel.
"Opravdu? Ani nevíš jak ti jsem vděčný za Hermionu," usmál se na něj a vytvořil s ním pevné telepatické spojení po kterém by se dal poslat ostrý obraz. Zavřel oči a uviděl místnost. Nejdřív jí nemohl poznat, ale za okamžik se obraz vyostřil a on uviděl svůj pokoj. Hermiona seděla na posteli, ve které ležel s mrtvolným výrazem ve tváři. V ruce měla svou postrádanou hůlku.
On sebou na posteli silně trhnul. Hermiona se k němu okamžitě nahnula a při tom nevědomky upustila hůlku. Ta se odkutálela a spadla za postel.
Obraz se mu postupně ztrácel až úplně zmizel. Opět uviděl kuchyň, ve které do teď seděl.
"Už vím kde je tvá hůlka Hermi, pojď se mnou," usmál se na ní a zamířil do svého pokoje. Chvíli mu trvalo než dostatečně odtáhl postel aby se mu mezi ní a zeď vměstnala ruka, ale s mírnou Hermioninou pomocí se mu to podařilo. Okamžik slepě šátral po zemi ale nakonec narazil na to co hledal. Usmál se na ní a podal jí její kouzelnický nástroj.
"Hlídej si ji pro příště pečlivěji," mrknul na ní.
Společně se vydali dolů na večeři. Vesele se bavili celou cestu ze schodů. Už, už vstupoval do kuchyně, když mu padl pohled na postavu v rohu haly. Strnul, v žilách se mu znovu rozvířil potlačovaný hněv při pohledu na profesora Brumbála. Ten si ho pozorně prohlížel, v chlapcových očích, ale uviděl jen chlad a čirou nenávist. Nevěděl, co to má znamenat. "Ovládá ho opět Voldemort? Nebo co se stalo."
Harryho okamžitě přešel hlad, otočil se na podpadku a rychlým krokem odkráčel zpět do svého pokoje. Profesor Brumbál ho ihned rychle následoval. Hermiona celý výjev sledovala s úžasem ve tváři. Naprosto nechápala co se Harrymu stalo.
Harry přecházel vztekle po svém pokoji. Dveře se otevřely a jeho prastrýc vešel s otázkou ve tváři. Harry ho probodl svým nejhorším pohledem, kterým by se mohl chlubit i sám Voldemort.
"Jděte pryč," zavrčel nenávistně směrem ke starci. Ten mírně mávl hůlkou a zeptal se ho.
"Harry, co se stalo?"
"To víte velice dobře vy sám," zasyčel posměšně Harry.
"Nechápu," vydechl zmateně Brumbál.
"To by se mělo zapsat do historie, slavný Brumbál něco nechápe," zasmál se jedovatě chlapec.
"Harry, co se stalo," zopakoval svou otázku zmatený Brumbál.
"Nic, nic se nestalo, jen jsi mě nechal hnít u těch zrůd celých jedenáct let.... strýčku," řekl nebezpečně Harry.
Brumbálovi strnul výraz v obličeji chvíli zmateně otevíral ústa a zase je zavíral. Když se alespoň částečně uklidnil z toho šoku, který mu chlapec nachystal, tak vykročil směrem ke svému synovci. Harry se ale odsunul.
"Harry," zašeptal potichu Brumbál.
"Nech mě na pokoji," zavrčel Harry.
"Nech mě to alespoň vysvětlit."
"Tady není co vysvětlovat, podle mě je to nad slunce jasné," odmítnul Harry.
"Prosím Harry," žádal ho tiše prastrýc.
"Ne, prostě jsi mě raději nechal u těch příšerných existencí, co si říkají moji příbuzní, než aby jsi si mě vzal na starost," odsekl.
"To není pravda. Prosím dovol mi to vysvětlit," Brumbál už byl zoufalý, tak moc si to přál Harrymu vysvětlit, ale on nechtěl nic slyšet. Chápal ho, jak mohl být tak hloupý. Proč to před ním tajil.
"A co bych se dozvěděl? Hmm, co, řekni mi... strýčku, proč jsi mě teda u nich nechal? Byl bych ti přítěží? Nebo snad povinností navíc? Tak proč!" poslední slovo vykřikl.
"Nemohl jsem si tě u sebe nechat," namítl Brumbál
"A víš proč? Protože u mě by neúčinkovalo ochranné kouzlo, které tě do teď chrání pokud jsi v domě své tety. Jedině tam jsi byl v bezpečí. Chápeš? Prostě to nešlo a nejde. Nejde o to, že bych o tebe nestál, nebo dokonce neměl rád. Naopak, tím že jsem tě nechal u tvé tety a strýčka jsem tě ochránil před smrtelným nebezpečím.
Harry na něj zlostně shlížel, nevěděl jestli se má zlobit dál, nebo má Brumbálovi odpustit.
"Ne, on se mě zřekl, tak já se teď zřeknu jeho," ujišťoval sám sebe.
"Ale co když, je to tak jak říká a opravdu si tě nemohl k sobě vzít," snažil se obměkčit sám sebe Harry.
"Tak jsi mi to alespoň mohl říct, když jsem nastoupil do Bradavic," vyslovil svou námitku Harry.
"Ano Harry, to jsem asi opravdu měl, ale já se bál, že by se to k Voldemortovi mohlo nějak donést a on by tě mohl využít k tomu aby dostal mě. Ale hlavně nešlo o to, co by se stalo mě ale neřekl jsem ti to protože jsem se bál, aby ti neublížil. Ale teď vím, že i přesto jsi se s ním střetl vícekrát, než jakýkoliv jiný kouzelník a pokaždé si přežil," zakončil hořce svůj dlouhý monolog Brumbál a čekal na chlapcův verdikt.
V Harrym to vřelo. Netušil co má dělat. Jestli odpustí co mu přinese další ránu? Co mu ještě všechno prastrýc tají? Ale když se ho vzdá, tak ztratí jediného opravdového příbuzného, který mu ještě zbyl.
"Co mám teď dělat," ptal se sám sebe v duchu a ani si neuvědomil, že svou otázku nenasměroval jen k sobě samotnému, ale i svému okolí.
"Být tebou, tak mu dám poslední šanci a odpustím mu," ozval se hlásek v jeho hlavě a on poznal, že to byl Flaron.
"Opravdu si to myslíš?" zeptal se ho zmateně Harry.
"Ano, myslím, že to udělal z ušlechtilého důvodu. Snažil se tě chránit a taky díky němu si se dožil svých jedenáctých narozenin a stal se kouzelníkem, na to nezapomínej," ujistil ho fénix moudře.
"Asi máš pravdu, dám mu ještě jednu šanci, ale musí mi říct všechno co mi ještě tají," rozhodl se konečně Harry.
"Moudré rozhodnutí Harry," pochválil ho jeho přítel.
Profesor Brumbál čekal. Cítil z Harryho telepatické signály vysílající do prostoru a další se k němu vraceli, ale nedokázal určit z jakého zdroje jsou.
Vlny energie náhle přestaly být cítit. Brumbál pohlédl na svého synovce a napjatě očekával jak se rozhodne.
"Strýčku," vydechl Harry a objal užaslého starce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama