Červenec 2009

1.kapitola- Záchrana

22. července 2009 v 21:37 | smejko35
Veľmi ma mrzia tie chyby, ale nemá mi ich kto opraviť. Je síce o niečo dlhšia čo aj mňa samú prekvapilo a pevne verím, že vám nebude vadiť to ako som zamotala dej.

1.kapitola - Odchod od Dursleyovcov

22. července 2009 v 14:58 | smejko35
Mrzia ma tie chyby.

1.kapitola

21. července 2009 v 20:34 | smejko35 |  Harry Potter a Nepoznaná sila
Veľmi ma mrzia chyby, ale ja nie som na gramatiku.

14.kapitola

21. července 2009 v 19:50 | smejko35 |  Harry Potter a dědic trojí moci
Jakmile vyšel ven ze dveří, tak se opět ozvalo jeho dotěrné svědomí.
"To jí tu necháš? Samotnou?"
Chvíli nerozhodně přešlapoval na místě, ale nakonec opět zvítězil jeho "ochranářský" komplex a vrátil se zpět do Komnaty.
Snažil se nezavadit pohledem o dívčinu postavu ležící na lůžku, ale stejně se toho nedokázal vyvarovat a znovu se na ni zasněně zahleděl.
"Je tak nádherná," rozplýval se v duchu.
"Na co to proboha myslím! Je to přeci Ronova sestra," okřikl se v duchu.
"No a?"
"To nejde."
"Proč by to nešlo?"
"Jak bych se mu potom dokázal podívat do očí?"
"Třeba by mu to nevadilo."
"Zradil bych tím jeho důvěru."
"Prostě na Ginny musím zapomenout. Nejde to," prohlásil nekompromisně a jeho druhé já pro tuto chvíli vyklidilo bitevní pole s porážkou.
Snažil se kontrolovat své myšlenky a odvést je od těchto zcela nepřístupných končin.
Posadil se do pohodlného křesla stojícího vedle dívčiny postele a zamyslel se nad svým posláním a nad svou mocí.
"Jaké další schopnosti se u mě asi ještě projeví?"
"Co všechno budu po jejich získání moci dokázat?"
"Jaké jsou asi ty další podoby do kterých se budu moci měnit vyjma gryffina?"
Zarazil se nad svými myšlenkami.
"Jak jsem mohl zapomenout na svoje poslední setkání s předky a zvěromágství? Vyčítal si Harry.
"Teď už by to nemělo být tak složité, když už mám první přeměnu za sebou," uvažoval.
"Všude jsem četl, nebo se dozvídal, že první přeměna je vždy nejtěžší."
Komnata jako vždy vycítila jeho myšlenky, a tak se mu v klíně okamžitě objevila kniha, jejíž název hlásal Zvěromágství jak postupovat snadno a rychle. Ihned jakmile ji spatřil, ji popadl a začal si ji pečlivě a podrobně pročítat.
Úsměv na jeho tváři s přibývajícími řádky prohluboval. Když ji prolistoval, tak už se usmíval od ucha k uchu.
Podle toho co se v knize dočetl, Harry odhadoval, že by mu trvalo, než by se dokázal přeměňovat naprosto bez problémů a hlavně přirozeně, pouze dva nebo tři týdny.
"To je skvělý," zajásal v duchu.
Po chvíli přemýšlení se rozhodl, že se cvičením přeměny začne hned po famfrpálovém konkurzu, který se měl konat příští sobotu. Až to bude dokonale zvládat tak to naučí Rona s Hermionou. S jeho pomocí by jim to nemělo trvat déle než měsíc.
Pohlédl na hodinky a zjistil, že pročítání knihy mu zabralo spoustu času a je už téměř čas na večeři.
Pohlédl na postel a chystal se Ginny vzbudit, ale v půlce pohybu zkoprněl zděšením.
Ona tam nebyla. Postel byla prázdná.
Začal pomalu panikařit.
"Kde sakra je?"
"Harry," ozval se jemný hlásek za jeho zády.
Jmenovaný sebou polekaně trhnul a s úlevou zjistil, že je to právě ta osoba, kterou hledá.
"Tohle už mi prosím nikdy nedělej. Hrozně si mě vyděsila," prohlásil s mírným úsměvem.
"Promiň," sklopila pohled Ginny.
"Nic se nestalo, jen jsem se lekl, nic víc," chlácholil ji konejšivě Harry.
"Děkuju," řekla už jistějším hlasem a pohlédla mu zpříma do očí.
Harrymu se pod její pohledem podlamovala kolena. Slova mu uvízla v krku a on ze sebe nebyl schopen vydat ani hlásku. Utápěl se v jejích čokoládově hnědých očích čím dál tím hlouběji.
Najednou zatoužil ji držet v náručí. Hladit ji po jejích hebkých ohnivých vlasech. Cítit tlukot jejího srdce na své hrudi. Cítit její vůni. Líbat její hebké rty.
"Na co to proboha myslím?" okřikl se v duchu rázně. Sklopil pohled a trochu se vzpamatoval.
"Za co?" Zeptal se jí, aby si nevšimla jeho rudnoucích tváří, i když věděl odpověď.
"Přece za záchranu před tím hnusným nechutným Malfoyem," řekla trochu udiveně nad Harryho nechápavostí.
"To by přece udělal každý slušný člověk, a já obzvlášť, jsi přece sestra mého nejlepšího přítele, který je pro mě něco jako bratr," řekl trochu nejistě a pohlédl jí opět do očí.
To co v nich zahlédl ho nadmíru překvapilo a v hlouby duše, i když si to nechtěl za žádnou cenu připustit, potěšilo.
Značilo se v nich zklamání z jeho slov.
To co vyřkl bylo jako ostrý nůž do srdce.
"Takže on mě má stále pouze za sestru svého nejlepšího přítele? Za malou holčičku, co potřebuje neustále zachraňovat? Stejně jako před zmijozelovým baziliškem v Tajemné komnatě?"
"Nepůjdeme už na večeři?" přerušil nastalé trapné ticho Harry.
"Ale jistě, jdeme," vzpamatovala se Ginny a vyrazila směrem ven z Komnaty.
"Ginny?" ozval se ještě Harry.
"Ano?" otočila se a v očích se jí zračila mírná naděje.
"Nechci aby to znělo netaktně, ale chci se tě zeptat. Jak to, že jsi se mu nedokázala ubránit? Pokud si dobře pamatuju, tak na konci minulého roku jsi ho hravě vyřídila. Jak podle musel zaútočit, aby tě přemohl?" ptal se opatrně. Viděl, že se Ginny při vzpomínce na dnešní dopolední událost zachvěla.
"No... byla jsem velmi rozhozená..., těsně před tím jsem se rozešla s Deanem." Posmutněla.
"Opravdu? Proč?" přerušil ji Harry a co nejvíc se snažil skrýt radost, kterou při jejím sdělení pocítil a předstíral překvapení.
"Ano, načapala jsem ho, jak se líbá s Levandulí, a to docela dost důvěrně," přisvědčila.
"Aha," řekl, cítil zhnusení nad Deanovým jednáním. Měl chuť mu pěkně rozbít hubu za to jak ublížil Ginny.
"A navíc na mě ten šmejd Malfoy zaútočil zezadu, takže jsem se mu nemohla bránit," pokračovala.
"Hajzl, to je celý on," zavrčel hněvivě Harry.
"To si s ním ještě vyřídím a myslím že Ron se ke mě mile rád přidá, až se to dozví," prohlásil nenávistně se zatnutými pěstmi.
"Ne, prosím, Ronovi to vůbec neříkej a Malfoye nech radši být."
"Proč? Myslíš, že se ho bojím?" podivil se Harry.
"Ne, jen nechci aby měl kdokoli kvůli mě problémy. On za to nestojí," upřela na něj prosebný pohled.
"Dobrá, ale proč to nemám Ronovi říkat? Ptal se dál Harry.
"Protože by určitě nebyl tak rozumný (Harrymu se na tváři objevil mírný ruměnec) a okamžitě by šel rozbít Malfoyovi hubu a, i když to říkám nerada, tak vím a ty určitě taky, že je přece jen lepší kouzelník než Ron," apelovala na něj Ginny.
"No tak dobrá no, nebudu mu nic říkat, ale kde řeknu, že jsem byl?" uvědomil si najednou Harry.
"No, to bude problém," souhlasila Ginny.
"Jo, už to mám. Řeknu, že jsem se porval s Malfoyem a, že jsem se potom šel vyléčit sem," usmál se nad svou vlastní genialitou.
"No to by šlo, to by mohli spolknout. Navíc jsi opravdu Malfoyovi trochu spravil ciferník," zašklebila se na něj.
"Super, tak teď už konečně půjdeme na tu večeři ne, už mám hlad jak Ron."
"Jasan jdeme," usmála se na něj a společně vyrazili do Velké síně.

13.kapitola

21. července 2009 v 19:45 | smejko35 |  Harry Potter a dědic trojí moci
Všichni ve třídě si museli zakrýt rukou oči, protože jinak by pravděpodobně oslepli, ale Harrymu kupodivu světlo vůbec nevadilo. Naopak, nějak zvláštně ho přitahovalo. Bylo tak tajemné, ale přesto nadpozemsky čisté a nádherné. Probouzelo v něm něco zvláštního. Vzdýmal se v něm nějaký stín, ale nebyl to temný stín. Bylo to něco nepopsatelného, krásného a výjimečného. Měl chuť se rozběhnout. Propadal se do toho světla.
"Harry," zatřásla s ním hrubě Hermiona a tím ho vtáhla zpátky do reality.
"Co.. Co se stalo...?" zeptal se zmateně. Stále cítil ten zvláštní pocit nespoutanosti a volnosti.
"To nevím, ale najednou si prostě... jakoby ses dostal do nějaké formy transu... prostě jsi civěl přímo do světla, které si vyčaroval, přesto že nikdo jiný by to nevydržel ani vteřinu. Ty si do něj civěl víc jak minutu... vůbec si neregoval. Křičeli jsme na tebe, ale ty nic, prostě jsi nevnímal," ukončila překotně své vysvětlování udivená Hermiona.
Harry se rozhlédl po třídě. Všichni, dokonce i profesor Kratiknot, na něj hleděli s překvapením v očích.
Co to proboha bylo? To byla otázka, která mu vytanula na mysli. Nedokázal to pochopit. Z toho světla byla cítit zvláštní síla a nadpozemskost. Něco ho v něm fascinovalo. Nedokázal to popsat. Jediné slovo, které by dokázalo vystihnout to co právě viděl bylo Božské.
Po chvíli se maličký profesor vzpamatoval.
"Velmi dobře pane Pottere, 10 bodů pro Nebelvír," prohlásil stále zaraženě jejich učitel kouzelných formulí.
Jakmile zazvonilo, posbíral si své věci a vyrazil směrem do Velké síně na oběd.
"Co to proboha bylo?" vyslovil Ron otázku, která pálila v hlavách všech tří kamarádů.
"To opravdu netuším," povzdychla si Hermiona.
Všichni se posadili k Nebelvírskému stolu a naložili si jídlo.
Harry stále dumal nad tím, co se stalo při dnešní hodině formulí. V jídle se jen bezpřítomě dloubal a do úst si nevzal vůbec nic.
Po chvíli bezúspěšného dumání se rozhodl udělat si malou procházku po hradě, aby měl klid.
Hermiona opravdu nevěděla co se stalo. Nevzpomínala si, že by obyčejné zaklínadlo Lumos mohlo být někdy tak mocné a silné. A navíc ten podivný pocit co pocítila, když se do světla zahleděla. Nemohla ho vyhnat z hlavy.
Z přemýšlení ji vytrhl až Harry, který se vedle ní rázně postavil.
"Kam jdeš?" zeptala se ho Hermiona.
"Jdu se jen projít... sám," zdůraznil, když viděl, jak se soplu s Ronem už už chystali ho následovat.
"Jak myslíš," rezignovala Hermiona a opět se zahleděla na svůj nedojedený talíř.
Harry míjel prázdné učebny a houfy studentů směřující opačným směrem. Stále dumal nad tím, co se dnes stalo. Nevěděl, jestli to mělo co dočinění s jeho novou mocí, nebo s něčím úplně jiným. Jestli se uvnitř nějak měnil, nebo to byl jen jeho pocit.
Bezděky si vzpomněl na své poslední setkání se svými předky. To mu připomělo jeho přeměnu na Gryfa. Chtěl se co nejdříve naučit přeměňovat, ale k tomu bude potřebovat pomoc. Jak knih, tak chodící knihovny... Hermiony. A když už bude spolupracovat s Hermionou, tak se do toho určitě bude chtít zapojit Ron. Určitě nebude chtít zůstat mimo.
V duchu ho docela zajímalo v jaká zvířata se jeho nejlepší přátelé budou proměňovat. Na to aby to zjistili se budou potřebovat dostat do zvěromágského snu jako on. Pravděpodobně k tomu bude sloužit nějaký lektvar. Ale silně pochyboval, že by ho ve své učebnici našel. Rozhodl se tedy, že zajde do knihovny a trochu se po nějaké vhodné literatuře porozhlédne.
Zadumaně procházel chodbami, když v tom najednou zaslechl dívčí zoufalý výkřik a prosbu o pomoc. Neváhal a okamžitě se rozběhl směrem, odkud se domníval, že pochází.
Už byl velice blízko. Křik se ozýval z prázdné učebny. Nebral ohledy na sebe a jako tornádo se vřítil do dveří.
Před očima se mu zjevila hrůzná scéna. V koutě místnosti se krčila rudovlasá dívka, která byla, jak se Harry domníval, původcem toho křiku, jenž ho sem přivedl. Nad ní se skláněl a surově ji držel nikdo jiný než Draco Malfoy. Jakmile do místnosti vpadl, oba na něj upřeli své pohledy. Malfoy svůj nenávistný a dívka nadějný. Když pohlédl do jemné tváře krčící se dívky, strnul. Byla to Ginny, sestra jeho nejlepšího přítele.
Vzedmula se v něm obrovská vlna hněvu na toho hajzla co stojí před ním.
Hůlku nechal zapomenutou v kapse a vrhl se na Malfoye. Ten něco podobného čekal, ale nemohl se bránit Harryho nepříčetnosti. Jakmile se dostal k zmijozelákovi na dosah ruky, tak se napřáhl a vrazil mu pěstí rovnou do obličeje. Bylo slyšet, jak pod jeho prsty praská cizí nos. Za takovouhle ránu by se nemusel stydět ani profesionální boxer. A hned ji následovala další, tentokrát do břicha.
Malfoy se bolestně ohnul a pouze chabě se bránil Harryho zuřivosti. Po další ráně směřující do odhaleného zátylku se už neudržel a skácel se s bolestnou grimasou na zem. Z nosu mu proudem sršela krev. Po dopadu mu na břichu okamžitě přistál prudký kopanec.
Harry se nebyl sto uklidnit, po druhém kopanci ho zadržela Ginny. Pohlédl jí do obličeje, kde se jí zračila úleva a vděk, ale přesto jí stále po tvářích tekly slzy. Až tento pohled ho uklidnil. Znechuceně si na Malfoye odplivl a odvedl rozrušenou dívku pryč.
Přesně věděl, kam ji povede. Komnata nevyšší potřeby vždy poskytla to, co bylo potřeba.
Po cestě do sedmého patra nikoho nepotkali, protože všichni byli na odpoledním vyučování. Jakmile uviděl velice dobře známý gobelín, kde Barnabiáš Blouznivý učí trolly balet, věděl, že je na místě.
Třikrát prošel kolem místa, kde očekával vstup do komnaty a v duchu myslel na místnost, kde by se Ginny mohla uklidnit.
Když prošel potřetí v původně holé zdi se objevily jemně vyřezávané starobylé dveře. Opatrně, podpírajíc vzlykající Ginny, jimi prošel. Ocitl se v útulné místnosti. Stěny byly vybarveny jemně namodralou a příjemně uklidňující barvou. Po straně u velikého krbu, ve kterém vesele praskal oheň, stála už na pohled velice pohodlná vyřezávaná pohovka.
"Ššš to bude dobrý, znovu se o to už ten zmetek nepokusí, neboj, o to se postarám," utěšoval roztřesenou Ginny, která mu vzlykala do hábitu.
"Neudělal ti nic vážného, že ne? optal se jí opatrně.
Dívka jen zavrtěla hlavou a znovu se rozvzlykala. Harry jí dál konejšivě hladil po vlasech, až mu nakonec usnula v náručí.
Na chvíli se zamyslel, a v druhém rohu pokoje se okamžitě objevila krásná rovněž do modra laděná široká postel. Vzal Ginny do náručí a opatrně, tak aby ji nevzbudil, ji do ní položil. Lemem svého hábitu jí setřel z tváří slzy. Přitáhl si sedlo až k posteli a usadil se do něj pozorujíc spící dívku.
Vypadalo to ,že se jí zdál velice příjemný sen, protože se jí na tváři rozlil blažený úsměv.
Díval se, jak se její hruď vzdouvala v pravidelném klidném dechu. Čas se pro něj v tuto chvíli zastavil. Prohlížel si ji od hlavy až k patě. Pozoroval její líbezný úzký obličej, jak jí vlasy spadaly přes okraj postele a tvořily tak ohnivý vodopád. V její překrásné tváři se mihotalo světlo z ohně. Nemohl od ní odtrhnout pohled. Připadala mu dokonalá, tak nevinná a čistá.
"Na co to proboha myslím? Vždyť je to Ginny, Ginny, Ronova sestra!"
"Ale jaký má krásný oči-,"
"A dost!!! Na tohle nesmím myslet, bože, je to Ronova sestra, slyšíš? Ronova!!!"
"No stejně, přiznej si, že se ti líbí."
"Jo, to jo, je krásná, ale je to Ronova sestra!"
"No a?"
"No a? ses pomát ne? Víš jak by se všichni Weasleyovi tvářili? Ne, Ginny je pro mě zakázané ovoce."
"Ale víš co se říká? Zakázané ovoce chutná nejlíp,"
"Přestaň!!"
Chvíli ještě hleděl na spící dívku, ale po tom rázně vyrazil směrem do nebelvírské věže.

12.kapitola

21. července 2009 v 19:41 | smejko35 |  Harry Potter a dědic trojí moci
Do učebny se přiřítili těsně před zvoněním. Jakmile se usadili do zadní lavice, tak do učebny vešla profesorka McGonagallová. Jako obvykle nasadila svůj přísný výraz. V učebně nikdo ani nemukl a bedlivě profesorku pozoroval.
"Dobrý den třído," pozdravila žáky.
"Dobrý den paní profesorko," odpověděli jí sborově.
"Tak, v letošním roce bude náplní našich hodin učit se, jak přeměnit sebe, nebo jiného člověka z počátku se to budete učit normálně, ovšem později se to od vás bude požadovat neverbálně," začala svůj výklad profesorka přeměňování.
"To je velice důležité obzvláště pro ty, co se vydávají na dráhu bystrozora," prohlásila a na okamžik sklouzla pohledem k Harrymu.
"Od těchto jedinců očekávám o to lepší výsledky a schopnosti," řekla rázně a začala něco hledat ve svých poznámkách.
Harrymu zatrnulo. Tak od něj se budou očekávat daleko lepší výsledky, než od někoho, kdo si bystrozora nevybral? To je teda špatný.
Jakmile profesorka našla to, co hledala, pokračovala ve výkladu.
"Tak, první začneme s něčím jednodušším a to je změna barvy. To není tak složité, jako změna tvaru. Jako první si vyzkoušíme změnu barvy vlasů. Potřebný pohyb znáte všichni. Je to stejný pohyb, jako u změny barvy čehokoli jiného, kupříkladu oblečení. To jsme probírali ve čtvrtém ročníku. Formule zní CapiliusChroma Viscis zároveň s pohybem a formulí se ovšem musíte mlně soustředit na danou barvu. Když se nebudete plně soustředit, tak se může stát, že se vám vlasy změní na úplně jinou barvu, než jste chtěli a místo potřebné nenápadnosti budete přímo terčem pozornosti," ukončila svůj výklad a tím naznačila, že mají začít s procvičováním.
Harry si připravil hůlku a dopodrobna si v duchu zrekapituloval postup, aby na nic nezapomněl. Na pohyb si vzpomínal přesně, v tom problém nebyl. Od profesorky měli zadáno, že si mají vlasy obarvit na oranžovou barvu. V duchu si dokonale vybavil, jakou barvu má pomeranč a snažil se myslet jen na ni.
Pozvedl hůlku.
"Capilius Chroma Viscis!" pronesl rázně formuli a společně s tím provedl potřebný pohyb zápěstím.
Pocítil zvláštní věc. Měl dojem jako by se mu vlasy nafoukly jako bublina a po chvíli opět splaskly.
"Výborně pane Pottere, deset bodů pro Nebelvír, dokonalá proměna. Myslím, že jste na správné cestě, jak zvládnout i těžší proměny," pokývala uznale hlavou profesorka McGonagallová a obdařila ho svým vzácným úsměvem.
Celá třída na něj závistivě hleděla s otevřenými ústy.
Šťastně pohlédl na Hermionu. S údivem zjistil, že ani jí se to nepodařilo hned na poprvé.
Vůbec nevěděl, jak se mu to povedlo.
"Zas tak těžký to přece nebylo ne?" ptal se sám sebe.
Do konce hodiny se mu to podařilo ještě několikrát, pokaždé si je hned měnil zpět na svou původní podobu. Zdálo se mu, že mu to jde čím dál tím lépe. Když už ho nebavilo neustále si měnit na tu samou barvu měnil cílovou podobu svých vlasů třeba na fialovou, modrou, červenou, nebo třeba zlatou. Zvláštní bylo, že ať si je měnil na jakou barvu chtěl, tak ty pramínky, které měl odnedávna bílé se nikdy nezměnily. Ať se snažil jak se snažil, zůstávaly pořád stejné.
Ke konci se přeměna podařila i Hermioně a částečně i několika dalším lidem. Harry byl na sebe nadmíru pyšný, i když stále nechápal, jak je možné, že jemu to jde tak snadno a ostatním to dělá takové problémy. Jak brzy zjistil, tak stejná otázka hlodala i Hermionu.
"Harry, jak to že ti to tak šlo?" zeptala se při cestě na kouzelné formule udiveně.
"Já vůbec netuším, taky to nechápu. Mě to nijak složité nepřišlo," odpověděl jí stejně překvapeně Harry.
"Hmm to je záhada, asi to je tím, že jsi o prázdninách získal... ty-víš-co," mínila šeptem Hermiona.
"Je možné, že je to tím, uvidíme s čím mi to ještě pomůže," přemýšlel Harry nahlas.
"Stejně ti docela závidím brácho, my se to budem muset učit jak blbci a ty to umíš ani se nemusíš snažit," prohlásil s úsměvem Ron.
"Já se o to neprosil. Klidně bych se toho vzdal, kdybych tím mohl vrátit svoje rodiče. To je ti snad jasné ne?" osopil se na něj Harry.
"Vždyť já vím, já si dělám srandu," rozesmál se Ron a Harry se uklidnil.
Na hodinu formulí se dostavili včas, takže si zabrali svá oblíbená místa a čekali na příchod maličkého profesora Kratiknota.
"Tak, vítám vás v letošním školním roce a blahopřeji vám k vašim výsledkům z NKÚ," prohlásil profesor jakmile se usadil na židli, na které měl jako vždy stoh knih, aby viděl přes katedru.
"Letos budeme probírat neverbální zaklínadla, která později využijete ve většině ostatních předmětů. Je to velice obtížná látka, takže jí věnujeme celé první pololetí.
V tom druhém budeme cvičit přemisťování, na naše hodiny nám bude přizpůsobena jen na tu chvíli Velká síň," ukončil svůj proslov profesor Kratiknot.
Ve třídě to zašumělo. Všichni si začali vzrušeně šuškat.
"Opravdu přemisťování?"
"Vážně?"
"To se už těším."
"Ticho prosím, utište se," ozval se pištivý hlásek profesora a všichni naráz zmlkli.
"Tak, teď bych se chtěl zeptat. Jaká je výhoda neverbálního kouzlení?" pokračoval profesor.
Harry se vůbec nedivil, že jako první do vzduchu vystřelila ruka Hermiony.
"Ano slečno Garangerová?" vyzval ji profesor.
"Největší výhodou neverbálního kouzlení je, že protivník nikdy do poslední vteřiny neví, jaké kouzlo na něj pošlete a tím samozřejmě získáváte moment překvapení, který je mnohdy rozhodující," odříkala jako by to právě četla z učebnice.
"Správně, 5 bodů pro Nebelvír," uznal Kratiknot.
"Tak, vyndejte si prosím hůlky a zkusíme si to procvičit," přikázal jim a od nich se začalo ozývat štrachání v taškách a v pouzdrech.
Jakmile profesor Kratiknot viděl, že jsou všichni připraveni, pokračoval.
"Neverbální kouzla jsou jedny z nejtěžších forem kouzelnictví vůbec. Vyžaduje naprosté soustředění a ukázněnost jasné?" přelétl je, na něj překvapivě, přísným pohledem.
"Celou svou myslí se snažte jako by soustředit do jednoho určitého bodu, v tomto případě je to vaše hůlka," pokračoval ve výkladu a ve třídě se rozhostilo hrobové ticho, jak se všichni soustředili na každé profesorovo slovo.
"Pro začátek to vyzkoušíme na základním a naprosto jednoduchém zaklínadle Lumos. Na toto kouzlo není zapotřebí žádný pohyb hůlkou, takže se musíte soustředit pouze na dvě věci najednou," vysvětloval trpělivě profesor.
"Teď, jak jsem říkal, snažte se soustředit vaší magickou a duševní sílu do vaší ruky. V duchu, opakuji v duchu, je vám to jasné? Nechci slyšet žádné šeptání, opravdu vyslovte zaklínadlo jen ve vaší mysli a díky její soustředění se do ruky, hůlka poslechne…
Tak na co čekáte? Dejte se do toho," přikázal, když se nikdo ani nehnul. Jako mávnutím proutku se všichni vzpamatovali a jejich tváře se zkřivily soustředěním.
Harry využil své schopnosti a obratnosti v užívání mentální síly získané cvičením telepatie a jak říkal Kratiknot, usměrnil ji do své vlastní ruky.
V duchu, jako když chtěl telepaticky komunikovat, jen místo do prostoru kolem sebe mluvil pouze k sobě samotnému a své hůlce, vyslovil potřebnou formuli.
"Lumos."
Harry se už podruhé za dnešní den nestačil divit. Z jeho hůlky vysvitlo oslňující světlo, které by snad bylo schopno osvítit celé školní pozemky.

11.kapitola

21. července 2009 v 19:39 | smejko35 |  Harry Potter a dědic trojí moci
Když se probudil, tak mu pohled padl na dobře známé závěsy své postele v nebelvírské věži. Promnul si od dlouhého spánku zalepené oči. Byl poměrně dobře odpočatý. Roztáhl nebesa a zjistil, že všichni jeho přátelé stále spokojeně spí ve svých postelích. Potichu, tak aby je nevzbudil si navlékl školní hábit a po špičkách sešel po schodech do společenské místnosti.
Nebyla prázdná, jak předpokládal, v jednom křesle u krbu seděla ve velice nepohodlné poloze dívka. Dlouhé ohnivě rudé vlasy jí obtékaly úzký obličej.
Harry tuto dívku velice dobře znal. Bylo to mladší sestra jeho nejlepšího přítele Rona. Ginny sebou nepatrně trhla, když pod Harryho nohou mírně zavrzal poslední schod.
Opatrně, tak aby ji nevzbudil ke spící dívce přistoupil. Už se ji chystal vzbudit, protože sebou začala házet a něco nesrozumitelného si pro sebe mumlat. A navíc Harry moc dobře z vlastní zkušenosti věděl, že po spánku v této poloze ji bude bolet zaručeně celé tělo.
Než však stačil cokoli podniknout tak sebou Ginny mohutně škubla s tlumeným výkřikem "Harry" se probudila.
"To byl jen sen," oddechla si Ginny v duchu.
Ale rozhodně nechci, aby se vyplnil."
S úlekem zjistila, že se nad ní někdo sklání. Pohlédla dotyčnému do tváře a uviděla dvě krásné smaragdově zelené oči, jak na ní se směskou radosti a překvapení hledí. Ginny poznala ty oči. Mohli patřit pouze jedné osobě, kterou znala. Té osobě, o které se jí právě teď zdál otřesný hrůzostrašný sen. O té osobě, kterou právě viděla umírat rukou nejobávanějšího černokněžníka poslední doby. Lorda Voldemorta. Nikdo jiný tak překrásné oči neměl.
S velkou úlevou na Harryho pohlédla. Ten se na ní rovněž zářivě usmál. Pod tímto úsměvem se jí vždy podlamovala kolena a tato chvíle, kdyby právě neseděla, by nebyla výjimkou.
" Klid, to byl jen sen, jen sen," pošeptal jí chlapec a konejšivě jí objal svými silnými sportem vypracovanými pažemi.
Po těle se jí rozlil pocit klidu a naprostého bezpečí, který cítila pouze v jeho blízkosti.
"Tak co, už jsi v pořádku?" zeptala se ho starostlivým tónem Ginny.
"V naprostém," usmál se na ni.
"Co se vlastně stalo? Poslední co si pamatuji je, jak jsem seděl na zařazovací hostině. Pak už je jen tma. Jak jsem se dostal do své ložnice?" ptal se trochu nechápavě.
"No, byl jsi nesmírně vyčerpaný, zlikvidoval jsi téměř dvacet Smrtijedů a bojoval jsi s nimi víc jak hodinu. A přesto jsi měl ještě síly dostat se po svých až na slavnostní hostinu. Madame Pomfreyová zuřila, jak jsme tě prý mohli nechat jít na hostinu, prý jsi měl jít okamžitě na ošetřovnu a vzít si posilňující lektvar a jít si lehnout. Prostě jsi usnul nic víc," pověděla mu s úsměvem.
"Brumbál tě pak osobně donesl až do tvé postele, ještě na tobě provedl několik kouzel, ale ty neznám, nejspíš nějaká posilňující a ozdravná. A ještě nařídil, aby tě nikdo nerušil a nebudil," dokončila Ginny klidně.
"Aha," hlesl Harry. Trochu se zastyděl. Usnout přímo ve Velké síni bylo pro něj velice potupné a trapné. Ale poměrně rychle se vzpamatoval a při myšlence na prastrýce se sám pro sebe usmál. V duchu mu ještě pomocí prstenu poslal vzkaz, protože bez něj by to pravděpodobně dokázal jen při pohledu z očí do očí.
"Díky za dopravu až do ložnice."
"Nemáš zač, co bych pro svého synovce neudělal a navíc jsi asi opravdu na hostině neměl být a měl jsi už dávno odpočívat," ozval se mu hlavě Brumbálův hlas.
Harry pohlédl na hodinky a zjistil, že povídáním s Ginny už dávno uplynul čas zbývající do snídaně. Pohlédl na rusovlásku.
"Jdeme na snídani?" otázal se jí.
"Jasně, na ty ospalce nemíním čekat, protože než ty se z té postele vyhrabou, tak pojdu hladem," prohlásila a společně s Harrym vyrazila do Velké síně. Po cestě se ještě vesele bavili o humorných zážitcích z prázdnin. Spíše Ginny mluvila a Harry se hurónsky smál, protože Harryho veselé prázdninové momenty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Právě když se společně smáli tomu, jak Fred začaroval kuchyňskou vařečku, aby pronásledovala a neustále mlátila Rona, dorazili ke vchodu do síně. Ta byla téměř prázdná, protože do začátku vyučování ještě zbývalo mnoho času. Přesto se všichni zaraženě a nechápavě podívali na hystericky se smějící dvojici. Ta když se vzpamatovala, tak se konečně přesunula k nebelvírskému stolu. Spolu s nimi u něj momentálně seděla pouze malá skupinka druháků, kteří si při pohledu na Harryho začali něco vzrušeně šuškat. Ten je okázale ignoroval. Za těch pět let byl na takovéto chování více než zvyklý.
"Pane Pottere," ozval se mu za zády po několika minutách hlas profesorky McGonagallové.
"Mohl by jste mě prosím následovat ke mě do kabinetu?" vyzvala ho na ni nečekaně přívětivě. Harry si s Ginny vyměnil nechápavé pohledy.
"Ale jistě paní profesorko," odvětil mírně zaraženě a zvedl se ze židle. Šel za rázně pochodující profesorkou, která se na něho po celou dobu ani nepodívala a v hlavě se mu rodily všechny možné i nemožné katastrofické scénáře.
"Vždyť jsem přece zatím nic neprovedl, nebo ano?" ptal se sám sebe.
Profesorka vešla do Harrymu velice dobře známé místnosti a zavřela za ním. Posadila se za svůj stůl a jeho vyzvala, aby učinil totéž.
"Ze všeho nejdříve bych chtěla podotknout, že to co jste včera předvedl ve vlaku bylo velice pošetilé," prohlásila ředitelka jeho koleje.
"Přes to však obdivuji vaši odvahu a nasazení a musím říci, že jste si vedl velice dobře," uznala profesorka a obdařila ho jedním ze svých velice vzácných úsměvů. Harryho to velice překvapilo. Takovéto uznání a obzvláště pak od profesorky McGonagallové je více než cenné a ojedinělé.
"Ale to hlavní proč jsem si vás sem přivedla je to, že vás chci jmenovat novým kapitánem nebelvírského famfrpálového družstva," řekla profesorka.
V Harrym hrklo. Nevěřil vlastním uším. Jak by mohl být kapitánem družstva, když má doživotní zákaz.
"To musí být vtip," prohlásil.
"Žádný vtip pane Pottere," zamítla rázně a položila na stůl před něj lesklý kapitánský odznak. Harry jej přímo hypnotizoval pohledem. V hlavě mu to šrotovalo. Stále tomu nemohl uvěřit.
"Ale jak je to možné paní profesorko? Vždyť Umbridgeová mi dala doživotní zákaz." Ptal se dál naprosto nechápavě Harry.
Profesorka McGonagallová se na něj vlídně usmála a jala se vysvětlení.
"Už žádný zákaz nemáte a pravděpodobně nikdy mít nebudete," pověděla stále se divícímu Harrymu profesorka.
"Profesor Brumbál navštívil ministryni Bonesovou..."
"Ale vždyť ministr kouzel je Popletal," přerušil jí nechápavě Harry.
"Copak vy vůbec nesledujete Denního věštce?" utrhla se na něj naštvaně ředitelka nebelvírské koleje.
"Pan Popletal byl nedávno odvolán a na jeho místo byla dosazena Amelie Bonesová. Tu určitě znáte," řekla už svým typickým odměřeným hlasem.
"Ano, byla jedna z hlavních aktérek na mém Disciplinárním řízení minulý rok a jako jediná se mě zastávala před Popletalem a Umbridgeovou," ujistil ji Harry.
"Tak, jak jsem řekla profesor Brumbál ji poctil svou návštěvou a po vzájemné dohodě paní ministrině souhlasila s tím, aby jste měl opět povolení famfrpál hrát," dokončila své vysvětlování profesorka McGonagallová.
Harry lapal po dechu. Bude hrát znovu famfrpál. A dokonce jako kapitán. Nemohl tomu uvěřit. Zalil ho pocit neskonalé vděčnosti vůči svému prastrýčkovi a profesorce, která před ním seděla, za jejich snahu a důvěru v něj.
"Pak předpokládám, že brzy uspořádáte konkurz na zbývající místa v týmu a jsem si jistá, že slečna Weasleyová, pan Weasley a slečna Bellová vám budou určitě velice rádi nápomocni," usmála se na něj.
"A rovněž doufám, že se vám a vámi vybranému týmu podaří opět zvítězit ve školním poháru. Už jsem si na něj zvykla jako dekoraci ve svém kabinetu a nerada bych ho předávala například profesoru Snapeovi," zdělila mu.
"Hodně štěstí," popřála mu ještě a Harry věděl, že tím jejich diskuze končí.
Sáhl stále se třesoucí rukou po rudozlatém odznaku s vyrytými dvěma košťaty a připnul si ho roztřeseně na hruď.
"Mockrát děkuji za důvěru, kterou do mě tímto vkládáte paní profesorko," poděkoval Harry.
"A tady máte ještě svůj nový rozvrh," dodala profesorak McGonagallová a podala mu malý kus pergamenu.
"Děkuji," přijal ho a vyrazil směrem do Velké síně, kde jak očekával, bylo daleko více lidí, než když odtamtud odcházel. Vůbec nevnímal obdivné pohledy většiny studentů ani urážky Malfoye. V tuhle chvíli nemohl myslet na nic jiného než na jeho nový post. Přemýšlel a došel k závěru, že konkurz uspořádá za dva týdny v sobotu. Posadil se vedle ládujícího se Rona. Ten, jakmile ho uviděl, tak se snažil rychle spolknout velké sousto, aby mohl na Harryho chrlit své dotazy. Výsledkem bylo, že zfialověl a začal se dusit.. Hermiona mu musela uštědřit pořádnou ránu do zad, aby sousto zapadlo tam kam mělo.
Jakmile byl jeho kamarád opět schopen mluvit tak se Harryho nedočkavě zeptal:
"Kde jsi probůh byl? Pokud vím, tak v ložnici jsi nebyl. Když jsme odcházeli tak jsem se podíval. Není na knihovnu trochu brzo?"
"Nebyl jsem v knihovně, byl jsem u McGonagallové."
"Ty jsi už stačil něco znovu vyvést?" zhrozila se Hermiona a spražila ho svým vražedným pohledem.
"Ne, nic jsem neproved," bránil se Harry.
"Byl jsem tam proto, aby mě informovala, že jsem se stal novým kapitánem nebelvírského famfrpálového družstva," prohlásil a hrdě vypjal hruď, na které se lesknul jeho nový kapitánský odznak.
Všichni tři zalapali po dechu.
"Harry, ale vždyť máš přece doživotní zákaz," ozvala se udiveně Ginny.
"Už nemám. Strýček zařídil že ho ministerstvo zrušilo," odpověděl jí chlapec.
"Jaký strýček, pochybuji, že ten mudla-," ptala se Hermiona.
"Ale ne Vernon. Pojďte ven nechci, aby nás někdo slyšel. Tam vám to vysvětlím," požádal je Harry, a vydal se spolu s nimi ven ze síně. Po cestě si vyměnil několik úsměvů s profesorem Brumbálem.
Po chvíli konečně našel nějakou prázdnou učebnu.
"Na konci prázdnin jsem v jedné knize zjistil, že Dursleyovi nejsou jediní mí žijící příbuzní, jak jsem si do té doby myslel. Jeden můj prastrýc ještě stále žije. Je to dokonce kouzelník a navíc ne jen tak ledajaký kouzelník. Je to profesor Brumbál," prohlásil Harry a s úsměvem pozoroval jejich užaslé tváře.
"Brumbál?" vydechla nanejvýš překvapeně Hermiona.
"Ano, Brumbál je bratr mé babičky," ujistil ji Harry a stále se zubil od ucha k uchu.
"On se za mě zaručil u ministryně Bonesové a díky tomu budu moci hrát," dodal ještě.
"Tak to ti moc gratuluju Harry, to je úžasné," poblahopřála mu Hermiona.
Ron a Ginny se na něj oba usmáli a rovněž mu pogratulovali.
"A kdy bude konkurz," zeptala se ho Ginny, přestože věděla, že to Harry zatím určitě netuší a že je ještě stále překvapen z toho jmenování. O to více ji udivila Harryho odpověď.
"No, asi za dva týdny v sobotu," vyvedl ji z omylu chlapec a rovněž se na ni usmál.
Zadíval se na svůj nový rozvrh.
"To snad ne, podívejte se na moje úterý. Čtyři hodiny lektvarů po sobě," zasténal a podával pergamen Ronovi.
"Tak to ti opravdu nezávidím brácho," souhlasil s ním jeho rudovlasý kamarád.
"Já mám v úterý taky čtyřhodinovku, alespoň tam nebudeš sám," utěšovala ho Hermiona.
"No já mám s váma první dvě a pak mám ještě formule," prohlásil Ron při pohledu na vlastní rozvrh.
"No alespoň mám po obědě volno abych se z toho sebral," snažil se na svém nešťastném úterku najít něco dobrého Harry.
"To tedy nemáš," nesouhlasila s ním Hermiona a on na ní nechápavě pohlédl.
"Co to povídáš Hermiono? Vždyť po obědě nic nemá koukni," ptal se jí nechápavě Ron.
"V úterý po obědě jsou souboje a jak tě znám Harry tak si je určitě nenecháš ujít. Ale to by jste samozřejmě věděli kdyby jste se ráno podívali na nástěnku," odsekla jejich kamarádka.
"Opravdu?" rozzářil se Harry, ale jak věděl tak v takovýchhle věcech se na ni mohl spolehnout.
"Ano," potvrdila mu Hermiona.
"Tak to je skvělý, alespoň na něco se můžu v úterý těšit," prohlásil šťastně chlapec.
Ještě chvíli zkoumali své rozvrhy, když Hermiona při pohledu na hodinky vypískla.
"Dělejte, za chvíli nám všem začíná přeměňování! To snad chcete přijít pozdě na první hodinu?" zděsila se a společně se svými přáteli vyběhla směrem do učebny přeměňování.

Prológ

20. července 2009 v 21:51 Harryho iný život
Mrzia ma chyby, ale nemá mi ich kto opraviť.