13.kapitola

21. července 2009 v 19:45 | smejko35 |  Harry Potter a dědic trojí moci
Všichni ve třídě si museli zakrýt rukou oči, protože jinak by pravděpodobně oslepli, ale Harrymu kupodivu světlo vůbec nevadilo. Naopak, nějak zvláštně ho přitahovalo. Bylo tak tajemné, ale přesto nadpozemsky čisté a nádherné. Probouzelo v něm něco zvláštního. Vzdýmal se v něm nějaký stín, ale nebyl to temný stín. Bylo to něco nepopsatelného, krásného a výjimečného. Měl chuť se rozběhnout. Propadal se do toho světla.
"Harry," zatřásla s ním hrubě Hermiona a tím ho vtáhla zpátky do reality.
"Co.. Co se stalo...?" zeptal se zmateně. Stále cítil ten zvláštní pocit nespoutanosti a volnosti.
"To nevím, ale najednou si prostě... jakoby ses dostal do nějaké formy transu... prostě jsi civěl přímo do světla, které si vyčaroval, přesto že nikdo jiný by to nevydržel ani vteřinu. Ty si do něj civěl víc jak minutu... vůbec si neregoval. Křičeli jsme na tebe, ale ty nic, prostě jsi nevnímal," ukončila překotně své vysvětlování udivená Hermiona.
Harry se rozhlédl po třídě. Všichni, dokonce i profesor Kratiknot, na něj hleděli s překvapením v očích.
Co to proboha bylo? To byla otázka, která mu vytanula na mysli. Nedokázal to pochopit. Z toho světla byla cítit zvláštní síla a nadpozemskost. Něco ho v něm fascinovalo. Nedokázal to popsat. Jediné slovo, které by dokázalo vystihnout to co právě viděl bylo Božské.
Po chvíli se maličký profesor vzpamatoval.
"Velmi dobře pane Pottere, 10 bodů pro Nebelvír," prohlásil stále zaraženě jejich učitel kouzelných formulí.
Jakmile zazvonilo, posbíral si své věci a vyrazil směrem do Velké síně na oběd.
"Co to proboha bylo?" vyslovil Ron otázku, která pálila v hlavách všech tří kamarádů.
"To opravdu netuším," povzdychla si Hermiona.
Všichni se posadili k Nebelvírskému stolu a naložili si jídlo.
Harry stále dumal nad tím, co se stalo při dnešní hodině formulí. V jídle se jen bezpřítomě dloubal a do úst si nevzal vůbec nic.
Po chvíli bezúspěšného dumání se rozhodl udělat si malou procházku po hradě, aby měl klid.
Hermiona opravdu nevěděla co se stalo. Nevzpomínala si, že by obyčejné zaklínadlo Lumos mohlo být někdy tak mocné a silné. A navíc ten podivný pocit co pocítila, když se do světla zahleděla. Nemohla ho vyhnat z hlavy.
Z přemýšlení ji vytrhl až Harry, který se vedle ní rázně postavil.
"Kam jdeš?" zeptala se ho Hermiona.
"Jdu se jen projít... sám," zdůraznil, když viděl, jak se soplu s Ronem už už chystali ho následovat.
"Jak myslíš," rezignovala Hermiona a opět se zahleděla na svůj nedojedený talíř.
Harry míjel prázdné učebny a houfy studentů směřující opačným směrem. Stále dumal nad tím, co se dnes stalo. Nevěděl, jestli to mělo co dočinění s jeho novou mocí, nebo s něčím úplně jiným. Jestli se uvnitř nějak měnil, nebo to byl jen jeho pocit.
Bezděky si vzpomněl na své poslední setkání se svými předky. To mu připomělo jeho přeměnu na Gryfa. Chtěl se co nejdříve naučit přeměňovat, ale k tomu bude potřebovat pomoc. Jak knih, tak chodící knihovny... Hermiony. A když už bude spolupracovat s Hermionou, tak se do toho určitě bude chtít zapojit Ron. Určitě nebude chtít zůstat mimo.
V duchu ho docela zajímalo v jaká zvířata se jeho nejlepší přátelé budou proměňovat. Na to aby to zjistili se budou potřebovat dostat do zvěromágského snu jako on. Pravděpodobně k tomu bude sloužit nějaký lektvar. Ale silně pochyboval, že by ho ve své učebnici našel. Rozhodl se tedy, že zajde do knihovny a trochu se po nějaké vhodné literatuře porozhlédne.
Zadumaně procházel chodbami, když v tom najednou zaslechl dívčí zoufalý výkřik a prosbu o pomoc. Neváhal a okamžitě se rozběhl směrem, odkud se domníval, že pochází.
Už byl velice blízko. Křik se ozýval z prázdné učebny. Nebral ohledy na sebe a jako tornádo se vřítil do dveří.
Před očima se mu zjevila hrůzná scéna. V koutě místnosti se krčila rudovlasá dívka, která byla, jak se Harry domníval, původcem toho křiku, jenž ho sem přivedl. Nad ní se skláněl a surově ji držel nikdo jiný než Draco Malfoy. Jakmile do místnosti vpadl, oba na něj upřeli své pohledy. Malfoy svůj nenávistný a dívka nadějný. Když pohlédl do jemné tváře krčící se dívky, strnul. Byla to Ginny, sestra jeho nejlepšího přítele.
Vzedmula se v něm obrovská vlna hněvu na toho hajzla co stojí před ním.
Hůlku nechal zapomenutou v kapse a vrhl se na Malfoye. Ten něco podobného čekal, ale nemohl se bránit Harryho nepříčetnosti. Jakmile se dostal k zmijozelákovi na dosah ruky, tak se napřáhl a vrazil mu pěstí rovnou do obličeje. Bylo slyšet, jak pod jeho prsty praská cizí nos. Za takovouhle ránu by se nemusel stydět ani profesionální boxer. A hned ji následovala další, tentokrát do břicha.
Malfoy se bolestně ohnul a pouze chabě se bránil Harryho zuřivosti. Po další ráně směřující do odhaleného zátylku se už neudržel a skácel se s bolestnou grimasou na zem. Z nosu mu proudem sršela krev. Po dopadu mu na břichu okamžitě přistál prudký kopanec.
Harry se nebyl sto uklidnit, po druhém kopanci ho zadržela Ginny. Pohlédl jí do obličeje, kde se jí zračila úleva a vděk, ale přesto jí stále po tvářích tekly slzy. Až tento pohled ho uklidnil. Znechuceně si na Malfoye odplivl a odvedl rozrušenou dívku pryč.
Přesně věděl, kam ji povede. Komnata nevyšší potřeby vždy poskytla to, co bylo potřeba.
Po cestě do sedmého patra nikoho nepotkali, protože všichni byli na odpoledním vyučování. Jakmile uviděl velice dobře známý gobelín, kde Barnabiáš Blouznivý učí trolly balet, věděl, že je na místě.
Třikrát prošel kolem místa, kde očekával vstup do komnaty a v duchu myslel na místnost, kde by se Ginny mohla uklidnit.
Když prošel potřetí v původně holé zdi se objevily jemně vyřezávané starobylé dveře. Opatrně, podpírajíc vzlykající Ginny, jimi prošel. Ocitl se v útulné místnosti. Stěny byly vybarveny jemně namodralou a příjemně uklidňující barvou. Po straně u velikého krbu, ve kterém vesele praskal oheň, stála už na pohled velice pohodlná vyřezávaná pohovka.
"Ššš to bude dobrý, znovu se o to už ten zmetek nepokusí, neboj, o to se postarám," utěšoval roztřesenou Ginny, která mu vzlykala do hábitu.
"Neudělal ti nic vážného, že ne? optal se jí opatrně.
Dívka jen zavrtěla hlavou a znovu se rozvzlykala. Harry jí dál konejšivě hladil po vlasech, až mu nakonec usnula v náručí.
Na chvíli se zamyslel, a v druhém rohu pokoje se okamžitě objevila krásná rovněž do modra laděná široká postel. Vzal Ginny do náručí a opatrně, tak aby ji nevzbudil, ji do ní položil. Lemem svého hábitu jí setřel z tváří slzy. Přitáhl si sedlo až k posteli a usadil se do něj pozorujíc spící dívku.
Vypadalo to ,že se jí zdál velice příjemný sen, protože se jí na tváři rozlil blažený úsměv.
Díval se, jak se její hruď vzdouvala v pravidelném klidném dechu. Čas se pro něj v tuto chvíli zastavil. Prohlížel si ji od hlavy až k patě. Pozoroval její líbezný úzký obličej, jak jí vlasy spadaly přes okraj postele a tvořily tak ohnivý vodopád. V její překrásné tváři se mihotalo světlo z ohně. Nemohl od ní odtrhnout pohled. Připadala mu dokonalá, tak nevinná a čistá.
"Na co to proboha myslím? Vždyť je to Ginny, Ginny, Ronova sestra!"
"Ale jaký má krásný oči-,"
"A dost!!! Na tohle nesmím myslet, bože, je to Ronova sestra, slyšíš? Ronova!!!"
"No stejně, přiznej si, že se ti líbí."
"Jo, to jo, je krásná, ale je to Ronova sestra!"
"No a?"
"No a? ses pomát ne? Víš jak by se všichni Weasleyovi tvářili? Ne, Ginny je pro mě zakázané ovoce."
"Ale víš co se říká? Zakázané ovoce chutná nejlíp,"
"Přestaň!!"
Chvíli ještě hleděl na spící dívku, ale po tom rázně vyrazil směrem do nebelvírské věže.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ostruzina_lenka ostruzina_lenka | Web | 22. července 2009 v 14:07 | Reagovat

Už by si to mohl připustit, že miluje Ginny. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama